Vážení čtenáři, přijměte prosím v adventním čase krátké zamyšlení do pana Štěpána Neuwirtha.
MALÉ (PŘED)VÁNOČNÍ ZAMYŠLENÍ
Vánoce – čas dárků, čas spočinutí, čas klidu a míru v rodinách, ale – a to především – čas dětí. A pro mne, stejně jako i pro mnoho dalších, čas zamyšlení.
Kdysi dávno mi jeden přítel daroval originální připomenutí smyslu života. Lidový umělec z Jesenicka vyryl do kusu dřeva hlavu starce. Dodnes visí v mém loveckém pokoji a kdykoli spočinu pohledem na obrazu vytvořeném se zaujetím a velkou mírou vkusu, vybaví se mi vzpomínka na toho, kdo byl řezbáři modelem: stařičký poustevník, který až do svých devadesáti let žil v hájence na Sviním potoku v Jeseníkách. Stačila mu jediná jizba, stůl, dvě židle, kamna a skříň plná knih. Tento muž, o němž se ani ve velmi pokročilém věku nedalo hovořit jako o starci, se živil sběrem léčivých bylin.
Mám dalšího přítele, který dokáže opravit cokoli a kdykoli. Dalšího, jenž mě obmyslil vyřezávanými hodinami, které pocházejí ještě z doby Franze Josefa. I ty někdo vyrobil, vyřezal skulpturu hlavy loveckého psa, brokovnice a dokonale propracovaných listů dubu se žaludy. Po starém poustevníkovi mi kromě dřevorytu zůstala ještě jedna z jeho moudrostí, kterými mě obdaroval: „Mladej,“ pravil mi jednou u hrnku s čajem z těch jeho bylinek. „Kdo v životě spěchá, a za něčím se honí víc než je zdrávo, doběhne na konec rychleji než by si přál…“
Mám ještě spoustu jiných dárků od blízkých přátel a sám jsem toho daroval rovněž hodně. Dárky se mají totiž dávat tehdy, když jsou si lidé blízcí, když chceme někomu udělat radost, dát obdarovanému najevo, že nám na něm záleží. Vánoce jsou tedy vzácnou příležitostí, jak obdarovaným vyjevit sílu pouta, které vás s ním váže. A to by mělo platit zejména u dětí, u mladé generace.
Kdysi dávno jsem se vydal po stopách muže, kterého si nesmírně vážím. Prošel jsem místa, kde rybařil: lovil hlavatky na Váhu, obdivoval pstruží a hlavatkové sádky u Žiliny, připíjel si s rybáři a vnášel do jejich života pohodu, prostou nádheru každodenního prožitku. Při jedné příležitosti pravil: „Už vím, že chuť do života a radost z bytí může člověk načerpat snáz z počínání přírody než z počínání lidí…“ Ten muž se jmenoval Jan Werich.
Žijeme v prapodivné době, ale o tom se zmiňuji jen proto, abych zdůraznil, jak je důležité nacházet oporu v rodině, v dětech a vnucích. Dokáže-li každý z nás obdarovat své okolí silou svého citu, chcete-li člověčí lásky, pak vytvoří prostředí a podmínky pro zdravý vývoj mladého člověka. Tušíme vůbec, jakou cenu má tento nehmotný dar? Jaká se v něm skrývá síla? Čemu dobrému může pomoci? Jaké počiny může nastartovat? Ze zdravého rodinného prostředí tak mohou vyrůst zruční řemeslníci, talentovaní inženýři, skvělí lékaři, nadaní umělci, obětaví učitelé a – snad – jednou – moudří, osvícení státníci…
Až budete vstřebávat radost těch nejmenších z vánočních dárků, přejte jim, aby se každému z nich naplnila první část myšlenky člověka, který se do dějin zapsal jako Oscar Wilde: „Žít, to je nejvzácnější věc na světě, protože většina lidí jenom existuje…“
Hezké Vánoce roku 2013 přeje všem
Štěpán Neuwirth